Zde najdete informace o zajímavých a vzácných druzích rostlin a živočichů, se kterými se můžete setkat při svých cestách Středním Poohřím.

Údolí Ohře mezi obcí Šemnice a vodní nádrží Nechranice je součástí Evropsky významné lokality (EVL) Doupovské hory, která slouží k ochraně cenných přírodních biotopů a vzácných druhů rostlin a živočichů a také Ptačí oblasti soustavy NATURA 2000 Doupovské hory, která byla zřízena k ochraně celkem jedenácti druhů ptáků (např. čáp černý, pěnice vlašská či výr velký) a jejich biotopů.
Fauna a flóra
Při poznávání a ochraně přírody je užitečné vidět souvislosti
a uvědomovat si nejen přítomnost daného místa, ale i jeho historii a vývoj. Střední Poohří utvářela sopečná činnost a s jejími pozůstatky se zde setkáváme téměř na každém kroku. Klima je zde mírně teplé, což se projevuje také na tom, jaké druhy živočichů a rostlin se zde vyskytují.
Články
Užovka stromová (Zamenis longissimus), lidově známá jako Eskulapka (Eskulap), je náš nejvzácnější had. Není jedovatá a dorůstá až dvoumetrové délky, díky čemuž si v České republice nese prvenství i co do velikosti. Na českém území ji nalezneme pouze na třech lokalitách: v Bílých Karpatech, v národním parku Podyjí a v údolí Ohře v okolí Stráže nad Ohří.
Právě ve Stráži nad Ohří se nachází zcela izolovaná populace, kterých je v celé Evropě pouze pět. Zdejší izolovaný výskyt je pozůstatkem z doby holocénního klimatického optima, kdy byl druh rozšířen v Evropě až po oblast dnešního Dánska. Poté začal vzhledem k měnícím se klimatickým podmínkám ustupovat k jihu a severně od hranice souvislého areálu zůstalo do dnešní doby jen několik izolovaných populací.
Eskulapka –
had, kterého se není třeba bát


Největší hrozby izolované populace
Izolovaná populace se vyznačuje omezenou rozlohou, nižším počtem jedinců a řadou ohrožujících faktorů. Ve Středním Poohří je tento druh nejvíce ohrožen změnou způsobu hospodaření, jejímž důsledkem je ztráta drobných zídek, hnojišť a mezí, které jsou pro život užovky stromové zcela zásadní. Hada také ohrožují jiní tvorové, zejména nepůvodní predátoři, jako je mýval severní či norek americký, a v neposlední řadě také člověk. I v dnešní době se najdou lidé, kteří užovky zabíjejí úmyslně, někdy se tak stane nevědomky, například při jízdě autem či na kole.
Péče, budování, monitoring...
V současné době se v okolí Ohře vyskytuje přibližně 400–600 jedinců. V roce 2008 byl Ministerstvem životního prostředí přijat celorepublikový záchranný program, jehož cílem je zvýšit početnost těchto vzácných plazů a rozšířit jejich území. Jedním z hlavních realizátorů tohoto programu je spolek Zamenis. Mezi činnosti spolku patří péče o lokality plazů (zídky, ruiny domů, staré cesty), budování náhradních líhnišť, monitoring populace, sledování úspěšnosti reprodukce, osvěta veřejnosti a další výzkum.
Dlouhodobé cíle spolku Zamenis
Udržet mikropopulace druhu na stávajících lokalitách a vzájemně je propojit. Navrátit užovku stromovou do původního areálu rozšíření. Zvýšit početnost populace alespoň na 800–1200 jedinců.


Prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) patří k menším druhům našich orchidejí, rostlinky jsou vysoké 10 až 25 cm. Můžeme se setkat se dvěma barvami květu – světle žlutou a nachově červenou. Roste na živinami chudších loukách a pastvinách v podhorských a horských oblastech
Prstnatec bezový – orchidej Středního Poohří



Nejpočetnější populace této rostliny u nás v kraji byla dříve zaznamenána právě pod vrchem Hora, ale vzhledem k jejímu umístění na území Vojenského újezdu Hradiště je veřejnosti nepřístupná.Avšak početná populace se zastoupením obou barevných variant je dobře přístupná na pastvinách nedaleko Srní a další je možné najít poblíž obce Kamenná u Měděnce a také na území Přírodní památky Podmilesy u Klášterce nad Ohří.

Prstnatce dostaly své jméno podle prstovitě dělené zásobní hlízy, nicméně ta je u tohoto druhu dělena jen velmi mělce. Lodyžních listů má prstnatec nejčastěji čtyři až šest, jsou podlouhle kopinaté, světle zelené – bez kresby. Se dvěma formami barvy květu se můžeme setkat i v rámci jedné lokality, přičemž žlutá forma je častější.



V Karlovarském kraji na něj můžeme narazit pouze v několika málo lokalitách, které se nacházejí v oblasti mezi Plešivcem v Krušných horách a vrchem Hora v Doupovských horách. Jinde v České republice najdeme prstnatec bezový především na východní Moravě.
České druhové jméno tohoto menšího nejedovatého hada je odvozeno od vzhledu jeho šupin. Na rozdíl od užovek rodu Natrix má šupiny hladké, bez středové hrany. Žije většinou na slunných kamenitých stráních, v suchých zídkách a na železničních náspech. Patří mezi živočichy s denní aktivitou, ale obvykle žije skrytě. Aktivní je od přelomu března a dubna do září až října. Rozmnožování probíhá obvykle od dubna do května.
Ze života plazů v údolí Ohře
- užovka hladká (Coronella austriaca)




Tento druh je vejcoživorodý (ovoviviparní), což znamená, že se vejce inkubují v těle samice a mláďata se klubou těsně před porodem, v jeho průběhu, či těsně po něm. Stejný druh rozmnožování má z našich plazů ještě zmije obecná, slepýš křehký či ještěrka živorodá. Na rozdíl od ostatních našich užovek tedy není tolik závislá na místech vhodných pro inkubaci vajec. Dalo by se tedy usoudit, že užovku hladkou nechají naše pracně budovaná líhniště zcela chladnou. Přesto ji zde potkáváme velmi často, protože líhniště využívá jako úkryt a také zde nachází svou oblíbenou potravu v podobě dalších druhů plazů. Loví především ještěrky, slepýše, jiné hady (hlavně mláďata) a drobné savce. Větší kořist "přiškrtí" smyčkami těla, menší polyká živou. Jak ukazuje výskyt šesti samic tohoto druhu nahloučených na jednom z líhnišť v srpnu 2021, následovaný nálezem většího počtu novorozených mláďat tamtéž, líhniště užovce hladké mohou sloužit i jako ideální místo k porodu.

Stejně jako ostatní hadi je v České republice užovka hladká zákonem chráněná, patří mezi silně ohrožené druhy.
Dospělá užovka hladká je zbarvena hnědě až šedohnědě, typická je pro ni tmavá skvrna za hlavou. Tmavší skvrny na zádech a bocích mohou někdy splývat a vytvářet kresbu podobnou klikaté čáře zmije. Spolehlivým znakem pro rozlišení je tvar zorničky oka – zornice zmije je svislá, zornice užovky kruhová. Novorozená mláďata měří pouhých 15–18 cm a na jejich šedém a stříbrošedém podkladě je vzor tmavých skvrn velmi kontrastní. Bříško pak mají velmi sytě oranžovo-červené na rozdíl od dospělých jedinců, jejichž břišní strana je šedá či šedožlutá.
S čolkem velkým se můžeme ve Středním Poohří vzácně setkat v mělčích tůních a rybnících, zejména v takových, které se nevyužívají k chovu ryb, mají dostatečně čistou vodu a dostatek vhodné vegetace, která čolkům poskytuje úkryt. Dříve byl ve Středním Poohří jeho výskyt častější, v posledních letech však byl zaznamenán pouze na okrajích oblasti na západě u Pulovic, Nové Kyselky a Svatoboru a na východě v okolí vrchu Úhošť. Hojněji se vyskytuje v jižní a jihovýchodní části Doupovských hor nebo v Sokolovské pánvi.
Čolek velký
(Triturus cristatus)
U samců se ve vodním prostředí zvýrazní zbarvení a zvětší se jim hřeben na hřbetě. Na ocase se objeví podélný stříbřitý pruh a také mají výraznější ploutevní lem. V průběhu námluv se samci snaží předat samici spermatofor, a aby upoutali její pozornost, předvádějí tzv. zásnubní tanec, při kterém nahrbí hřbet a vlní ocasem směrem k samici. Pokud jejich taktika zabere, samice přijme spermatofor do kloaky a dojde k oplození vajíček. Samička následně postupně klade okolo 200 malých vajíček, která jednotlivě lepí rosolovitým obalem na vodní rostliny. Listy rostlin ohne či slepí k sobě, aby vajíčko co nejvíce ochránila. Z vajíček se vylíhnou tmavé larvy, pro které je charakteristické nitkovité zúžení ocasu a dlouhé a tenké prsty na nohou. Ve vodním prostředí se čolci živí především vodním hmyzem a dalšími drobnými bezobratlými. Larvy metamorfují zpravidla v období od června do července, někdy i později. Pokud nejsou podmínky příznivé, zůstávají metamorfované larvy v "rodné nádrži" až do příští sezóny.
Podobně jako ostatní čolci kombinuje čolek velký pobyt ve vodě a na souši v závislosti na ročním období a fázi životního cyklu. Na souši žijí prakticky výhradně dospělí jedinci, kteří se ukrývají v porostech travin, mechu či v odpadu na zemi či pod zemí v blízkosti vodních ploch. V období suchozemského života jsou obě pohlaví svrchu zbarvena tmavě hnědě až černě, oranžové skvrny na břiše jsou patrné při přechodu do vodního prostředí. Zimu přečkávají zpravidla v podzemních úkrytech v březích a bahně nádrží, nevyhýbají se ani starým sklepům apod. V březnu a dubnu se stěhují do vody, kde probíhá rozmnožování a vývoj larev a setrvávají ve vodě do července až srpna. Období jarní migrace je jedním z momentů, kdy jsou tito živočichové nejzranitelnější.
1) Zmije obecná je útočný had, který člověka aktivně pronásleduje, případně útočí z úkrytu.

NE

Zmije loví drobné hlodavce a na větší kořist neútočí, navíc je velmi plachá a rozhodně přítomnost lidí nevyhledává. Pokud zmiji vyrušíme, bude se v prvé řadě snažit utéct. Kouše pouze v situaci, kdy se cítí přímo ohrožena, např. když na ni někdo šlápne, případně s ní nešikovně manipuluje. Zrak zmijí není nejlepší a předměty ve vzdálenosti větší než cca 1 metr již není schopna přesně rozeznat.


2) Zmije jsou až přes metr dlouhé.

NE

Zmije dosahuje většinou délky do 60–70 cm a spolu s užovkou hladkou patří k našim menším druhům hadů. S užovkou hladkou je také možné ji zaměnit, protože mají podobnou kresbu a barevnost. Nejspolehlivějším znakem, který ji odlišuje od užovek je tvar zornice oka – u zmijí je zornička svislá, štěrbinovitá, u užovek kruhová.


3) Zmije uteče, když budu dupat.

ANO

Hadi obecně jsou schopni vnímat otřesy půdy. Pokud se tak pohybujeme v místech s výskytem zmijí, je dupání dobrá taktika, jak o sobě dát vědět, aby zmije mohly včas utéct.


4) Zmije žijí pouze na suchých a slunečných místech.

NE

Zmije obecná obývá vlhčí a otevřená, případně částečně zarostlá stanoviště. Jako úkryt volí např. hromady klestu nebo kamení, dutiny u kořenů stromů, ruderální plochy či zarostlé příkopy. Slunečná místa vyhledává na jaře, kdy se vzhledem k tomu, že se jedná o studenokrevného živočicha, potřebuje vyhřívat po ukončení zimování. Tou dobou je také méně ostražitá a setkání s člověkem je tak více pravděpodobné.


Zmijí mýty
5) Uštknutí zmijí obecnou je vždy smrtelné, pokud není postiženému podán protijed (tzv. hadí sérum).

NE

Zmije obecná dokáže regulovat množství jedu vstříknutého do rány a udává se, že v případě tzv. „varovného kousnutí" ani nemusí dojít k vypuštění jedu do rány. Vždy záleží na rozsahu kousnutí a zdravotním stavu uštknutého – nebezpečnější je pro děti a osoby oslabené či alergické. Hadí sérum se podává pouze v případě celkové otravy a komplikací. Každoročně jsou v České republice registrovány nižší desítky případů uštknutí zmijí obecnou, podání hadího séra vyžaduje přibližně polovina z nich a smrtelné případy uštknutí se prakticky nevyskytují.



6) Při uštknutí zmijí je třeba postiženou končetinu zaškrtit, ránu rozříznout, jed vysát a postiženému podat alkohol.

NE, NE, NE a NE

Pokud dojde k uštknutí, je nejdůležitější postiženého udržovat v klidu, aby se jed co nejméně šířil krevním oběhem a urychleně ho dopravit do nemocnice. Končetinu se doporučuje nezaškrcovat, mohlo by dojít k poškození, které by v konečném důsledku bylo horší než následky uštknutí. Lepší je postižené místo znehybnit a chladit, protože záhy po uštknutí vzniká otok. Místo kousnutí se nedoporučuje ani rozříznout či jinak narušovat. Další bolestivé podněty vedou ke stresu a zvýšení krevního tlaku, což jen napomáhá rozšíření jedu po těle. To samé platí o podávání alkoholických nápojů, které rovněž zvyšují krevní tlak. Vysávání jedu rovněž nelze doporučit, mj. i proto, že může dojít k další intoxikaci, např. přes ranku v ústech.


Žádná čeleď nepoučí nás tou měrou, čím hlodavci jsou, jako myši (Muridae); vynikajíť tyto jednak největší bohatostí rodův a druhův, a následujíce člověka po vší zemi, podnes stále se šíří aspoň v některých druzích. Členové její jsou sice chlapiska malá, čeho se jim však velikostí nedostává, nahrazují množstvím úplně. Dr. A. Brehm – Život zvířat (třetí vydání J. Otto, překlad prof. B. Bauše)
Myšice lesní a křovinná
– „lesní myši"


Dokáží také zdatně šplhat po stromech a občas si postaví pelech i v mysliveckém posedu. Myšice lesní i myšice křovinná jsou široce rozšířené druhy vyskytující se v podstatě na celém území České republiky. Jejich obvyklým prostředím jsou lesy – ideálně listnaté či míšené, od nížin až vysoko do hor, křoviny, břehové porosty podél vodních toků, sady nebo i rozlehlejší parky a zahrady. Pelech vystlaný suchou trávou a listím mají obvykle někde pod kameny, pařezy nebo i v dutinách stromů či ptačích budkách. Na podzim často pronikají do lidských stavení, na rozdíl od myší domácích je však nedoprovází nepříjemný zápach. Myšice jsou všežravé – základem jejich potravy jsou plody a semena rostlin, nepohrdnou však ani rozmanitým hmyzem a jinými bezobratlými. Myšice se za příznivých klimatických podmínek rozmnožují v období od března do října, což může znamenat až tři vrhy průměrně o pěti mláďatech. Mohou se dožít čtyř let, přes početné zástupy sov, dravců a šelem však první zimu přežije jen málokterá.

Rozlišení obou popisovaných druhů myšic není jednoduché a obvykle vyžaduje odchycení a změření zvířete. Dospělé myšice, jejichž zadní tlapka je delší než 24 mm, můžeme celkem spolehlivě označit jako myšice lesní. Dobrým pomocným znakem je u tohoto druhu také ostrá barevná hranice mezi rezavými boky a bílým břichem. Zadní nohy myšice křovinné jsou obvykle menší – do 23,5 mm, a přechod barev mezi boky a břichem neostrý.


Rádi bychom vám představili dvě taková „chlapiska" – myšici lesní (Apodemus flavicollis) a myšici křovinnou (Apodemus sylvaticus). Jedná se o čilé „lesní myši" s velkýma očima a ušima. Jejich zbarvení je, na rozdíl od myši domácí, poměrně kontrastní, svrchu jsou ryšavé, rezavohnědé až kaštanové. Břicho a boky jsou bílé, někdy se žlutou skvrnou na hrdle a hrudi. Dlouhý lysý ocas je také zřetelně dvoubarevný – nahoře tmavý, dole světlý. Kůže na ocase je křehká a lze ji snadno stáhnout. Je to přizpůsobení, které myšice chrání před predátory. Pokud kočka chytí myšici za ocas, nejspíš se stane, že jí v tlamě zůstane jen svlečená kůže a myšice uteče. Holá část ocasu zaschne a upadne, nebo si ji myšice ukousne. Na rozdíl od ještěrek ocas již nedorůstá.

Nápadné oči a uši napovídají tomu, že myšice jsou noční tvorové, a velké zadní nohy ne nepodobné nohám tarbíků či klokanů svědčí o jejich skvělé pohybové aktivitě. Velmi rychle běhají a skáčou – dospělé myšice s délkou těla přibližně 10 cm zvládnou skoky až jeden metr dlouhé. V některých částech Česka se pro ně dokonce používá lidové označení „skokan".