Krajina středního Poohří mě uchvátila napoprvé svojí krásou – kombinace prudkých zalesněných svahů a zákrutů řeky, navíc sem tam hrad nebo zřícenina – napodruhé pak tím, co všechno je tu možné v přírodě potkat – od užovky stromové až po zajímavé geologické útvary. Proto jsem ráda, že Institut Srdce Poohří vznikl a mám možnost alespoň malým dílem přispět k jeho činnosti.

Je velmi osvěžující, když se člověk i v rámci pracovních závazků může věnovat záležitostem přesahujícím formulku "má dáti – dal". V ekosystému firem propojených se společností Svoboda & Williams jsme se dosud zabývali nemovitostmi, výtvarným uměním, hudbou, filmem anebo novými technologiemi. Ale až aktivity spojené s ochranou přírody vychýlily naše zájmy úplně mimo svět business plánů a powerpointových prezentací. Ne že by naše úsilí svět nějak zásadně potřeboval, ale není špatné uléhat s pocitem, že někde něco drobného člověk přírodě vrací.

Již od dětství mě při cestě na chalupu v Krušných horách fascinovalo čarokrásné údolí Ohře, kterým jsme v úseku Středního Poohří každé léto s rodiči projížděli. Tajuplnost tohoto území v mých očích ještě umocňoval fakt, že na pravém břehu Ohře se rozkládalo zakázané vojenské pásmo, vojenský újezd Hradiště, běžnému smrtelníkovi zcela zapovězené místo, ukrývající určitě nejeden přírodní poklad. Až nedávno se mi dostala do rukou kniha Doupovské hory autorů Jana Matějů, Petra Hradeckého a Vladimíra Melichara, která mi dala nahlédnout do této obří přírodovědné laboratoře, uchráněné od civilizačních vlivů moderní společnosti. Právě tato kniha se stala jedním z hlavních impulzů pro založení Institutu Srdce Poohří. Tomu ale ještě předcházelo osudové setkání se spolkem Zamenis, tedy Karlem Janouškem a Radkou Musilovou. Před časem jsem došel k závěru, že by bylo fajn finančně podpořit nějakou ekologickou aktivitu nebo organizaci, například spolek na ochranu přírody. A po důkladné rešerši padlo rozhodnutí, že vedle jihlavského spolku Mokřady to bude také spolek Zamenis. Zamenis longissimus jednak patří k mým oblíbeným druhům, jednak se nachází právě v oblasti Krušných a Doupovských hor, ke kterým mám od dětství vztah. Avšak rozhodující byly především výsledky činnosti spolku Zamenis, za kterými je spousta tvrdé práce, jejímž výsledkem je stabilizovaná nebo spíš rostoucí populace tohoto druhu. No a samozřejmě také osobnosti lídí, kteří za spolkem stojí. Od podpory spolku Zamenis to byl pak už jen krůček k založení Institutu Srdce Poohří pro studium, ochranu a podporu biodiverzity. V Osvinově byl za slušnou cenu k mání objekt se společenským sálem, ubytovací kapacitou, prostornou půdou a slušným pozemkem. Prostě místo jako stvořené pro instituci zřízenou za účelem ochrany zdejší přírody. V kouzelné vesničce Osvinov, kde občas máte pocit, jako by se zastavil čas, nyní, myslím, vzniká něco unikátního, environmentálně užitečného, s cílem chránit přírodu Středního Poohří, jako významné refugium diverzity druhů ve střední Evropě a doufám, že i něco velmi radostného.