Na kraji světa… a přitom jen pár kilometrů od domova
Mít možnost nahlédnout do tohoto příběhu je zážitkem, na který se nezapomíná. Před pár dny jsme tuto možnost měli – zúčastnili jsme se biologického průzkumu v prostoru dolu Jiří. Na první pohled nádherná pouštní krajina – nekonečné horizonty, rozpukané jíly, kamenité svahy a stopy těžké techniky. Do terénu jsme vyráželi ještě před východem slunce. Nejen kvůli aktivitě sledovaných druhů, ale i proto, že podobně jako v poušti se zde povrch během dne silně rozpálí a ranní hodiny představují nejvhodnější dobu pro pohyb v terénu. Odměnou nám byly nádherné scenérie zalité prvními paprsky slunce.
Stejně jako kdekoliv jinde je i zde voda základem života. K biologicky nejcennějším stanovištím patří mělké periodické tůně, které přetrvávají často jen několik týdnů až měsíců. Právě jejich dočasný charakter vytváří ideální podmínky pro rozmnožování kriticky ohrožené ropuchy krátkonohé (Epidalea calamita). Její pulci dokončují vývoj obvykle během čtyř až osmi týdnů, přesto ani to nemusí stačit. Pokud tůně vyschnou příliš brzy, celá generace zaniká. Letos však byly podmínky mimořádně příznivé a většině pulců se podařilo metamorfózu úspěšně dokončit. Po opuštění tůní čeká čerstvě metamorfované, sotva centimetrové ropušky další výzva – přežít letní vedra. Překvapivě jim k tomu slouží hluboké praskliny vysychajících jílů, které poskytují úkryt před sluncem i ztrátou vlhkosti. Ropucha krátkonohá ale rozhodně není jediným zdejším obojživelníkem. Otevřené, jen řídce zarostlé plochy vyhledává také silně ohrožená ropucha zelená (Bufotes viridis) a v tůních a odvodňovacích příkopech se můžeme setkat s čolkem velkým (Triturus cristatus) a obecným (Lissotriton vulgaris).
K dalším cenným biotopům patří otevřené písčité a kamenité svahy s řídkou vegetací. Právě ty představují jedno z posledních pravidelných hnízdišť lindušky úhorní (Anthus campestris) v České republice – druhu, který z intenzivně využívané zemědělské krajiny téměř vymizel a dnes nachází vhodné podmínky právě na výsypkách hnědouhelných dolů. Mokřadní lemy periodických tůní zase obývá slavík modráček (Luscinia svecica), jehož zpěv se brzy ráno krásně nesl celým územím. A skutečnou odměnou bylo pozorování sedmi jeřábů popelavých (Grus grus), kteří zde využívají mokřadní části k odpočinku i hledání potravy.
Důl Jiří dnes není jen připomínkou průmyslové minulosti Sokolovska. Je také důkazem, že i krajina vzniklá činností člověka může získat mimořádnou přírodovědnou hodnotu. Doufáme, že při plánování budoucí podoby tohoto území budou vedle ekonomických a technických hledisek zohledněny také jeho biologické hodnoty, jedinečný krajinný ráz i potenciál spontánního vývoje. Byla by škoda přijít o místo, které je doslova laboratoří přírodních procesů, útočištěm celé řady vzácných druhů. Právě taková krajina nám připomíná, že přírodní hodnota může vyrůst i tam, kde bychom ji na první pohled vůbec nečekali.